Teorie barev jednoduše

1. Barvy a světlo

Barva a světlo spolu úzce souvisí – jedno bez druhého neexistuje. Světlo samo o sobě ale nevidíme. To, co naše oči vnímají, jsou až odrazy světla v podobě různých spektrálních barev.
Každý povrch odráží světlo jinak – některý ho pohltí víc, jiný míň. A protože lidské oko dokáže zachytit jen určitou část vlnových délek, vidíme svět kolem sebe různě barevně.
Když světlo chybí, barvy mizí. Večer, když se setmí, přestávají se odrážet paprsky světla – a s nimi mizí i barevnost předmětů.

2. Barevné spektrum

Lidské oko nevnímá celé světelné spektrum, ale jen jeho část – tu, které říkáme spektrum barev. Každý z nás vnímá tyto vlnové délky trochu jinak, proto svět nevidíme všichni úplně stejně.
Nejznámějším příkladem barevného spektra je duha – přirozené rozložení světla na jednotlivé barvy.
A co je bílá barva? Ta v sobě skrývá celé spektrum dohromady. Když se všechny barvy světla spojí, vznikne právě bílá.

Praktická rada: když uděláme obraz, můžeme využít teplé barvy v popředí nebo v místech, která chceme zvýraznit, a studené barvy tam, kde má být hloubka, klid nebo stín.

3. Teplé a studené barvy

Při malování je důležité nejen, jaké barvy použijeme, ale i jak působí. Aby obraz působil živě, musíme si všímat, kde je světlo a kde stín.
Do světelných míst obvykle patří teplé barvy (žluté, oranžové, červené), zatímco do stínů studené (modré, fialové, zelené).
Když zkombinujete kontrast teplých a studených tónů s kontrastem světla a tmy, vaše malba bude působit mnohem věrněji – získá hloubku a atmosféru.

Teplé barvy mají tendenci se pohybovat vpřed v prostoru, zatímco chladnější barvy mají tendenci ustupovat. — to je princip atmosférické perspektivy: předměty dál vypadají modře-fialově, protože vzduch-vzdušná vrstva filtruje světlo.                                                       Když se díváme na vzdálený objekt – třeba na kopce na obzoru – díváme se skrz mnoho vrstev vzduchu a v atmosféře se kolem vznášejí miliony malých molekul vody. Taková vzdálenost způsobí, že barevnost se mění a kopce v dálce začínají vypadat modře a fialově. . Poprvé tento princip popsal například Leonardo da Vinci.

Druhým rysem atmosférické perspektivy je, že objekty mají také tendenci ztrácet kontrast a převzít barvu svého pozadí (tj. obloha)

 Imprese od Claude Moneta. 

V tomto díle vidíme, jak oranžové slunce (teplý tón) kontrastuje s chladnými modro-šedými tóny vody a nebe — světlo tak skutečně "vystupuje".

Hvězdná noc od Van Gogha 

V tomto díle je dobře vidět způsob, jak lze vyvážit protichůdné teplé a chladné barvy. Můžeme malovat s převážně chladnými zelenými a modrými barvami  a pak přidat jasný bod červené, či teplé žluté. Tento teplý tón vynikne divákovi jako ústřední bod, Důvodem je nesoulad barev a teploty.

Mona Lisa Leonarda da Vincího 

V tomto díle se objevuje typický efekt: teplejší barvy se objevují v oblastech poblíž – tím "vystupují" – zatímco v pozadí a ve stínech jsou spíše chladnější tóny. Tvář a ruce mají jemné teplé odstíny, zatímco v pozadí a na místech, kde je stín , jsou barvy chladné. Díky tomu portrét získává hloubku a tajemství.

Spící hlava od Lucian Freud 

V tomto obraze je dominantní použití velmi chladných barev v mnoha stínových oblastech. Autor obrazu často osvětloval modely umělým světlem, což zvýraznilo ty chladnější tóny stínu.
Zároveň ale obraz ukazuje i jemné teplejší plochy – například v oblastech, kam dopadá světlo – a právě to stínné/chladné vs světé/teplé dělá obraz zajímavým. Teplé a chladné barvy v tomto díle se podporují. 

Noční kavárna od Vincenta van Gogha

V obraze jsou využívé intenzivní kontrasty: červené a zelené — což jsou komplementární barvy — a zároveň kontrast teplých a studených tónů.  Všimněte si, jak ostře červené stěny kontrastují s jasně zeleným stropem a kulečníkovým stolem.

Tahle hra s barvami ukazuje, jak nekonečné možnosti nám barvy dávají. Ať už malujete na plátno nebo tvoříte v počítači, princip zůstává stejný – všechno začíná u tří základních tónů.

4. Primární, sekundární a terciální barvy

Základem barevného světa jsou tři primární barvy – žlutá, červená a modrá.
Z nich se dá namíchat téměř všechno, co známe. Když se dvě z těchto základních barev spojí, vzniká barva sekundární:

• žlutá + modrá → zelená

• červená + modrá → fialová

• červená + žlutá → oranžová

A tím to nekončí. Když zkombinujeme primární barvu se sekundární, vznikne barva terciární – například spojením červené a fialové dostaneme krásnou purpurovou.

Základní trojice barev je známá i z digitálního světa – v počítačové grafice ji známe jako režim RGB (Red, Green, Blue), kde z kombinace světelných barev vzniká celé spektrum. 

Tahle hra s barvami ukazuje, jak nekonečné možnosti nám barvy dávají. Ať už malujete na plátno nebo tvoříte v počítači, princip zůstává stejný – všechno začíná u tří základních tónů.

Základní trojice barev je známá i z digitálního světa – v počítačové grafice ji známe jako režim RGB (Red, Green, Blue), kde z kombinace světelných barev vzniká celé spektrum.

Komplementární nebo doplňkové barvy

• Doplňkové barvy jsou naproti sobě na barevném kole. 
• Vytvářejí velký kontrast. 
• Rozhlédněte se po světě a budete překvapeni, jak často se používají doplňkové barvy. Jaké jsou sady doplňkových barev? Základní doplňkové barevné páry jsou červené a zelené, fialové a žluté a oranžové a modré.

Analogické barvy

• Analogové barvy jsou vedle sebe na barevném kole. 
• Vytvářejí jednotu, protože jsou vyrobeny ze stejných barev. 
• Příklady analogických barev jsou modré, modro-zelené a zelené nebo oranžové, červeno-oranžové a červené.

• Josef Albers, Pocta náměstí: Měkký mluvený, 1969 
• Vincent van Gogh, Olivovníky, 1889
• Claude Monet, Rybník Water-Lily, 1899
• Mark Rothko, Untitled (Violet, Black, Orange, Yellow on White and Red), 1949 
• Jean-Honoré Fragonard, Mladá dívka čtení, c. 1770

Praktické tipy "ode mě" pro vaši tvorbu

• Když malujete, zaměřte se vedle barev samotných i na jaký tón barva má — ne -to pouze "jaká je to barva" (červená, modrá…), ale "je to teplá červená?" nebo "spíše studená modrá?"

• Zkuste úmyslně dát teplou barvu tam, kam chcete, aby oko přitáhlo, a naopak studenou tam, kam chcete, aby obraz ustupoval nebo byl klidnější.

• Sledujte stíny: často si myslíme, že stín musí být šedý nebo "černý", ale zvažte, jestli tam není chladnější tón – např. modrofialový –, který působí realističtěji než prosté šedo-černé.

• Ať už malujete zátiší, krajinu nebo figurální scénu — princip "teplé vs studené" funguje všude. Můžete si to vyzkoušet tak, že uděláte malý test: jeden stejný objekt namalujte jednou s teplejšími tóny ve světle, podruhé s vypíchnutými studenými stíny. Porovnejte, co působí "živěji".

Úkol č.1 : Teplé a studené barvy

Vytvořte malý obraz pomocí teplých a chladných barev. Vnímejte kde je světlo, kde je stín, a podle toho zvolte barvu.

• Do světel (nebo do ploch, kam dopadá světlo) použijte teplé barvy: žlutá, oranžová, červená — působí, jako by vyzařovaly teplo.

• Do stínů dejte barvy studené: modré, zelené, stínované fialové — působí, jako by ustupovaly.

• Když při malování využijete nejen rozdíl mezi světlými a tmavými barvami, ale i rozdíl mezi teplými a studenými tóny, obraz působí živěji a přirozeněji. Teplo a chlad barvy totiž vytvářejí další rozměr prostoru – světlo začne "dýchat" a stíny působí opravdověji.
  

Nebojte se experimentovat!. 

Barva není jen o tom "správně namíchat", ale o tom cítit prostor, světlo, atmosféru — a využít barvu jako nástroj vyjádření.