Zrození Venuše – okamžik, kdy se rodí krása
Jsou obrazy, které zná skoro každý, i když se o umění nikdy zvlášť nezajímal. Zrození Venuše je přesně tento případ. Stačí jediný pohled na jemnou postavu bohyně vystupující z mořské pěny a člověk má pocit, že se ocitl v jiném světě – tichém, lehkém a plném ideální krásy,
Zrození Venuše (tempera na plátně, 180x280 cm)
O obrazu
Zrození Venuše vzniklo kolem roku 1485. Zachycuje mytický okamžik, kdy se bohyně lásky Venuše rodí z mořské pěny a připlouvá na lastuře ke břehu v podobě dospělé ženy.
Venuše má typický postoj převzatý z antického sochařství – váha těla je přenesena na jednu nohu, druhá je uvolněná, což dodává postavě ladnost a plynulost.
Vlevo vidíme letící postavy Zefyra, boha mírného západního větru, a jeho ženy Chloris. Společně ovívají Venuši a symbolizují důchovno a spojení ducha a hmoty. Vpravo stojí bohyně Thalló, jedna z dcer Dia, patřící mezi tzv. Hóry – bohyně ročních dob. Thalló se chystá Venuši zahalit do květinového pláště, což je alegorie příchodu jara.
Pozornému divákovi neunikne, že Venuše má nepřirozeně dlouhé paže a zkosené levé rameno. Nejde o chybu, ale o záměr – Botticelli nehledal anatomickou dokonalost, nýbrž ideál krásy a duchovní čistoty.
Barvy jsou světlé, měkké a působí vzdušně. Moře se jemně vlní, květiny se snášejí vzduchem a celý obraz má rytmus, který připomíná poezii. Všechno je klidné, vyvážené a tiché – jako by svět na chvíli zadržel dech.
a je provedeno temperou na plátně, což bylo v té době poměrně neobvyklé – většina velkých děl se malovala na dřevo. Originál dnes najdeme v Galleria degli Uffizi ve Florencii a jeho rozměry jsou impozantní: 180 × 280 cm.
Nejde o náboženskou scénu, ale o mytologii, což bylo v 15. století poměrně odvážné. Obraz nebyl určen pro kostel, nýbrž pro soukromé prostředí florentské šlechty.
Kompozice obrazu je klidná, harmonická a přehledná. Formát obrazu je na šířku, barvy jsou světlé, pestrobarevné a dekorativní. Vše působí lehce, jako by se scéna odehrávala mimo čas i prostor.
🖌 Zajímavosti
-
Zrození Venuše bylo pravděpodobně objednáno rodem Medicejských pro soukromou vilu, ne pro kostel.
-
Obraz je jedním z prvních velkých aktů v evropském malířství od antiky.
-
Botticelli se inspiroval antickou sochou Venuše Pudica, typickým postojem zakrývajícím tělo.
-
Venuše na obraze nepůsobí smyslně, ale spíš čistě a duchovně – krása je tu chápána jako morální hodnota.
Navzdory své slávě byl Botticelli po své smrti na dlouhou dobu zapomenut a znovu objeven až v 19. století.
Na
první pohled má obraz překrásnou atmosféru, jemnou, snovou a téměř nadpozemskou. Postavy
nejsou realistické, ale idealizované – přesně tak, jak to odpovídá
myšlení rané renesance, kdy se umělci vraceli k
antickým mýtům, filozofii a ideálům krásy. Vše působí tak lehce, jako by se
scéna odehrávala mimo čas i prostor.
A možná právě proto se k tomuto obrazu lidé znovu a znovu vracejí.

Sandro Botticelli (1445–1510)
Sandro Botticelli (1445–1510), vlastním jménem Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi, byl významný italský renesanční malíř florentské školy. Jeho tvorba patří k tomu nejlepšímu, co v rané renesanci vzniklo.
Pracoval ve Florencii, ve
městě, které bylo centrem umění, filozofie i politiky, a měl blízko k
mocnému rodu Medicejských, kteří podporovali umělce i myslitele.
Přezdívku Botticelli údajně převzal po svém bratrovi, který byl "tlustý jako bečka" (botticello). Uměleckou dráhu začal pravděpodobně ve zlatnické dílně svého bratra Antonia, později byl svěřen do učení u Filippa Lippiho, uznávaného malíře a mnicha.
Botticelli pracoval především na zakázku rodu Medicejských, kteří patřili k nejmocnějším florentským rodinám a významně podporovali umění. Roku 1481 byl spolu s Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. O deset let později se oba stali členy poroty rozhodující o zakázce na průčelí florentského dómu.
Na konci života, pod vlivem plamenných kázání Girolama Savonaroly, se Botticelli věnoval převážně křesťanským tématům. Nikdy se neoženil a podle tradice se celý život trápil neopětovanou láskou k Simonettě Vespucci, která měla být modelem jeho Venuše. Před smrtí si přál být pohřben u jejích nohou – a skutečně se tak stalo.
Botticelli byl malířem elegance, linie a lyriky. Jeho styl je snadno rozpoznatelný – jemné obrysy, ladné postavy a zvláštní melancholie. Nezajímala ho tolik perspektiva a objem jako třeba u Leonarda da Vinciho. Pro něj byla důležitější krása linie a výraz duše.
Nezapomenutelná díla
🎨 Primavera (Jaro) – plná symbolů, květin a mytologických postav, oslava života a plodnosti.
🎨 Zrození Venuše – ikonický obraz ideální krásy a zrození lásky.
🎨 Madona s granátovým jablkem – jemné propojení mateřství, symboliky a duchovna.
🎨 Klanění tří králů – náboženská scéna, ve které Botticelli zachytil i své současníky.

